Analytický článek Centra bezpečnostních studií (CEBES) - Stručná zpráva o (ne)využitých příležitostech Policie České republiky

Stručná zpráva o (ne)využitých příležitostech Policie České republiky

CEBES, 7. 9. 2017

Závěr volebního období se nezadržitelně blíží. Zjevně si už mnozí, zejména ti vládnoucí, pořádně oddychnou. To se ovšem nedá očekávat od vedení Policie České republiky. Nejen českým, a opravdu nedobrým, zvykem se stalo, že se s nástupem nové vlády začne měnit i vedení jednotlivých bezpečnostních sborů, a zdá se, že tomu ani tentokrát nebude jinak, ale konec volebního období je vhodný čas na drobné ohlédnutí se za uplynulým vládnutím.

 

K hlavním rysům policejního vedení v končícím čtyřletém období patřilo především to, že příliš změn, natož zásadních, či zjevně koncepčních a přínosných, neudělalo. To však nemusí být vždy na škodu. Změny pro změny, či pro ukojení něčích politických ambicí, bez zjevné věcné logiky, jsou, zejména v bezpečnostní oblasti, obzvlášť nebezpečné. Odcházející vláda se po celé funkční období spíše vezla na vlně celoevropské konjunktury, než aby cokoliv zjevně pozitivního, v době výjimečné hojnosti, pro příští generace udělala, nezaslouženě si přitom užívajíce přínosů sice mnohdy politicky nepopulárních, ale ekonomicky a věcně blahodárných a přínosných opatření vlád předcházejících. Není tedy divu, že se nejvyšší policejní vedení chovalo podobně.

 

Je tedy dobře, že policejní vůdci v mnoha případech nepodlehli populistickým voláním po revizi první a zároveň poslední skutečné policejní reformy z let 2007-2010.

 

Například politicky proklamované, ale věcně nevyargumentované, znovuzřízení tzv. Finanční policie, které si prý přál hlavně prezident republiky a její bývalý neúspěšný ředitel (dnes stejně neúspěšný náměstek ministra spravedlnosti), se rozpustilo jako kostka cukru v přeslazeném čaji. V humbuku, vyvolaném procesně a komunikačně naprosto nepovedeným, leč věcně správným a dlouhodobě připravovaným, slučováním tzv. protimafiánského a protikorupčního útvaru s celostátní působností. Ač od něj nyní dávají mnozí ruce pryč, je nepochybné, že k němu mělo dojít už dávno. Dávno by totiž došlo k očekávanému a dnes už potvrzenému zvýšení celkové výkonnosti slučovaných útvarů, stejně jako tomu bylo tenkrát, při zrušení nevýkonné kosmické centrály – finanční policie a převedení jejich činností do celé zbývající struktury policie. Jenže i tenkrát dramatické zvýšení výkonnosti nebylo záměrem odpůrců těchto racionálních reformních kroků. Možná, až se zmíněný náměstek, třeba i se svým stávajícím šéfem, na MV vrátí, bude opět všechno jinak. Na prokazatelných faktech to však nezmění vůbec nic.

 

Naštěstí stejně tak nepodlehli volání po dramatickém rozšiřování Služby cizinecké policie a její dislokaci na státních (tedy vnitřních) hranicích v rámci boje proti migrační vlně. Pokud má někdo pochybnosti o tom, kde nelegální migranti nejvíce ohrožují zejména staré členské státy EU, postižené záchvatem sebemrskačského, zištného, populistického a Evropu dramaticky rychle ničícího multikulturního šílenství, ať se jde podívat do no-go zón v Paříži, Bruselu, Berlíně, Kolíně nad Rýnem, Marseille, Dortmundu, Hamburku, Kaiserslauternu, Mannheimu a v řadě dalších velkých evropských měst. Pak možná pochopí, kde je trvale zoufalá potřeba policejních a dalších bezpečnostních složek, namísto bezradného vyklizení pozic, přenechání starousedlíků svému osudu a předání nadvlády v celých čtvrtích západoevropských velkoměst nelegálním mafiánským strukturám či právu šária. Na evropských vnitřních státních hranicích to není.

 

Výbuchy muničních skladů ve Vrběticích a Poličce ukázaly další obrovskou prozíravost při někdejší realizaci jednotlivých opatření logické a promyšlené, byť politicky a neodborně tolik kritizované, výše uvedené, komplexní reformy Policie. Tou bylo mj. zřízení samostatné Pyrotechnické služby v roce 2009. I když několik samozvaných quasi expertů proti ní brojí doposud, nemají žádnou rozumnou odpověď na to, co by s takovým, tři roky trvajícím, vysoce rizikovým zásahem dělali policisté z krajského ředitelství.  Pyrotechnická služba naštěstí ataky nerozumu překonala, policejní vedení ji nezrušilo a jak vidno dělá to, k čemu byla zřízena – profesionální práci na nejvyšší úrovni.

 

Vedení policie také odolalo tlaku fotbalových bossů a některých politiků na znovuzavedení policejní posluhy, tedy povinných policejních hlídek na fotbalových stadionech a zbavení tak odpovědnosti za bezpečnost „pána domu“, tedy pořadatele. Bohužel, u jiných soukromých sportovních či kulturních výdělečných podniků se jim to už úplně vždy nepodařilo.

 

V některých jiných případech však už nicnedělání tolik přínosné nebylo. Mnohdy chyběla odvaha k dotažení reformních kroků tak, aby se ušetřily finanční prostředky a policisté měli k občanům blíž. Sem spadá například přetrvávající okresní uspořádání základních policejních služeb. To je opodstatněné v případě Služby kriminální policie a vyšetřování, nikoliv u Služby pořádkové policie. Tam musí být základním kamenem obvodní oddělení. U Služby dopravní policie by působnost měla být naopak vymezena působností celého krajského ředitelství. Územní odbory byly koncipovány pouze jako přechodná organizační struktura.

 

Horší jsou však případy, kdy vedení policie učinilo kroky, které, jak se zatím zdá, jakoukoliv racionalitu postrádají. Tzv. reforma policejního školství v podstatě posloužila pouze k denunciaci pedagogického potenciálu škol, které zčásti zůstaly pod kuratelou ministerstva vnitra a zčásti byly převedeny pod nově vniklý útvar s celostátní působností. Došlo jenom k roztříštění sil bez přidané hodnoty. Má-li to být příprava na avizované, daleko masivnější, vyrábění policejních maturit, pak to jen dokresluje, v dnešní době nepřijatelný, způsob uvažování některých pracovníků ministerstva vnitra i policejního prezidia. Na jedné straně brečet, že neustále nejsou peníze na to či ono (přičemž peněz je objektivně více než kdy jindy) a zároveň přistoupit k výrobě policejních maturit z peněz kapitoly MV, tedy vyhazovat rozpočtové prostředky v oblasti, kde nabídka převyšuje poptávku a další střední školy nikomu nechybí. Není přeci nejmenší důvod přijímat policisty bez maturity, maturantů je dost. Ale ono zjevně jde o něco jiného. Lze však sledovat i jiné nelogičnosti. O nepochopitelně nepřátelském vztahu MV a vedení PČR na straně jedné s Policejní akademií ČR v Praze (tedy vlastním resortním univerzitním pracovištěm se zcela ojedinělou nabídkou forenzních disciplín) na straně druhé není pochyb. Pokud by důvodem měla být zjevná nechuť stávajícího vedení PA k praktikám rozdávání titulů kamarádům za kdoví jaké služby, pak je to opravdu na pováženou. Za „nejgeniálnější“ počin v oblasti policejního školství však lze považovat převod vzdělávání speciálních složek pro tajné operace pod policejní prezídium, což sebou nese mj. i možnost ohrožení zde nabývaných informací závadovým prostředím. Představa, že agenti zpravodajských služeb, nasazení třeba v prostředí policie, se budou vzdělávat (a „odkopávat“) ve škole, spadající pod policejní prezidium, je opravdu zajímavá. A není v tomto směru jediná.

 

Tak například vedení policie usiluje o centralizaci útvarů, které mají na starost sledování osob a věcí, které jsou doposud zřízeny v krajích a jsou tedy na centrále nezávislé. Tento pokus už tady jednou byl v roce 2009, když ministerstvo vnitra vedli přechodně sociální demokraté. Kvůli všeobecnému odporu k tomu ale nedošlo. Snad si generálové ani neuvědomují, že kdo ovládne nakonec do všech důsledků plně centralizovanou policii, bude po tomto spojení mít možnost dostávat všechny informace o prověřování nejtajnějších případů jako na talíři. A že ty informace mohou sloužit pro různé, ne zrovna oficiální bezpečnostní subjekty, je nabíledni. Ono nejde jenom o princip subsidiarity a nezbytnou diverzifikaci rizik. Možná by bylo dobré si zopakovat, zdali krajská policejní ředitelství mají být základními stavebními kameny celé PČR, s rozhodující odpovědností (ale také motivací, znalostí, kreativitou a vůlí) za bezpečnost příslušného teritoria, nebo pouze trpěným přívažkem, v čele s nesvéprávným, bezrukým a beznohým, zato však každých pár let nesmyslně po vlastech českých rotujícím, krajským ředitelem, řízeným  centrálním polopolitickým celorepublikovým vedením policie. Zatím se zdá, že se údy (a tedy možnosti bezpečnost na svěřeném území jakkoliv ovlivnit) spíše programově osekávají.

 

V oblasti zlepšování materiálního vybavení se vedení rozhodlo vytvořit kolekci nových uniforem pro všechny příslušníky policie. O symbolice návratu ke zlatým prýmkům pro důstojníky a pěticípým komunistickým hvězdám lze významně polemizovat, avšak za tristní lze považovat hlavně to, že po třech letech od představení stejnokroje se v něm objevují pouze největší potentáti a nanejvýše ještě tiskové mluvčí. Primus inter pares se ale má vyznačovat především tím, co má v sobě, nikoliv na sobě. Kožené bundičky, šité na míru šéfům a oslňující generálské epolety, pro dnes už zástupy často nesmyslně jmenovaných generálů (za současné vlády to platí o všech bezpečnostních sborech – není důležité, co a zdali vůbec něco mnohý takový generál řídí a jak prospěl bezpečnosti tohoto státu, je důležité, čí je kamarád a jakou službu vrchnosti, nikoliv svému bezpečnostnímu sboru, prokázal) nasvědčují spíše posedlosti mocí, než pokoře ke službě veřejnosti, ve funkcích, ve kterých jsou tito náčelníci pouze na návštěvě. Pro ty ostatní se vyrobila budovatelská častuška, prý policejní hymna, ať si alespoň zazpívají. Není divu. Mocenský cynismus, maskovaný škraboškou lidovosti se rozšířil celým politickým spektrem a od Hradu linoucí se absolutismus má své účinky i v podhradí.

 

K policejní výstroji ještě jednu poznámku. Škála oděvních součástí policejních stejnokrojů našeho největšího bezpečnostního sboru je tak široká, že se bez povelu k jednotné vybavenosti nesejdou dva stejně ustrojení policisté. Někde už dokonce ani s povelem. Policistům a jejich vedoucím se tato variabilita možná líbí, ale veřejnost je zmatena. Kdo to vlastně je? Dopravák, strážník, zdravotník, pořadatel, kdo ví? Bude-li nadále každý nový policejní prezident stižen stihomamem, že nezavede-li nové hodnostní označení a několik nových výstrojních součástek, tak po něm nic hmatatelného a zaznamenání hodného nezbyde, tak prostě příslušníka PČR na ulici, podle uniformy, nikdo ani nepozná. Natož, aby na něj byl hrdý.

 

Po dlouhé době se policejní vedení nemusí dennodenně zabývat škrty v rozpočtu. Rozhodování mezi potřebnými, drahými nákupy a pořizováním věcí pro celou širokou plochu policie v dobách hojnosti, které nastaly v důsledku konjunktury, projevující se v celé ekonomice, není tak bolestivé. Avšak ani tuto ojedinělou příležitost policejní vedení nevyužilo. Sklady k obměně materiálního vybavení zejí prázdnotou a zdaleka nejsou uspokojeny potřeby řadových policistů, ani jejich bezprostředních nadřízených. Místo toho se nakoupily rozlepující se boty, terénní vozidla, která terénem projedou pouze obtížně, luxusní sporťáky pro ochranku, apod. Mnoho pozlátek a frajeřinek, ale malý přínos pro bezpečnost.

 

Teprve tragická událost hromadné vraždy a sebevraždy v Uherském Brodě zacloumala zrezivělým myšlením plánovačů a vybavily se tzv. prvosledové hlídky balisticky odolnými prostředky. To je ale bohužel vše, zbytek policie zůstává střelám vrahů a bláznivých střelců nekryt. I tato promarněná příležitost je hazardem s lidskými životy.

 

Stejně nevyužitou příležitostí byla i možnost změny finančního ohodnocení samotných policistů. I když slouží ke cti dosluhující politické reprezentaci sice postupné, ale nakonec úplné vrácení 10% snížení služebních příjmů z roku 2011, ke kterému v roce letošním dodali zvýšení o dalších 10 %, struktura se vůbec nezměnila. Tabulkové odměňování má však jednu nežádoucí externalitu. Při tomto způsobu poměrného zvyšování základních tarifů budou v absolutních číslech bohatší více bohatnout než chudší, ale nic se jinak nezlepší. Receptů, jak dosáhnout optimálního rozvoje platů základních policejních činností, byla od devadesátých let minulého století použita celá řada. Od modelu 16 tarifních tříd (který přetrval v civilním sektoru a u občanských zaměstnanců dosud), po akcelerovaný postup ve stupních. Ani jeden z těchto modelů se neosvědčil. Stávající rozvoj platové tabulky je zakotven v zákoně o služebním poměru a je lineární. Jakýkoliv zásah do tohoto systému přinese nerovnost, která vyvolá nežádoucí sociální pohyb. Toto řešení by tedy užitek nepřineslo. Je třeba hledat řešení, jak reagovat na konkrétní situaci na trhu práce v jednotlivých regionech, stejně jako na velikost, ale i četnost rizika, s kterým konkrétní příslušníci a příslušnice PČR přicházejí do styku.

 

Bylo by dobré nezapomínat, že tzv. čárkový systém nikdy žádné kvalitní výsledky nepřinesl. Je zjevné, že dlouholetá socialisticko-odborářská vize, že všichni budou mít stejně, bez ohledu na kvalitu a výsledky práce, celý plat budou tvořit mandatorní složky, je chybná, ale pochopitelná, když peníze nejsou. Pokud se ale objem služebních příjmů zvyšuje o miliardy a přesto je vidět další, naneštěstí už úspěšnou, snahu o další snížení motivačních složek platu, tedy odměn a osobních příspěvků, jedná se už o zjevnou destrukci. Ti schopní a pracovití se mají složit na ty ostatní? A jak chtějí tedy příslušní velitelé bez jakéhokoliv vlivu na výši platu podřízených sbor řídit? Proč podpořili nesmyslné navyšování mandatorních součástí platu bez dopadů na státní rozpočet, tedy na úkor motivačních složek platu? Proč není ani v době hojnosti v plánu patřičně ocenit pracovitost, kreativitu, kvalitně odvedenou práci, preventivní působení a zodpovědné naplňování služby veřejnosti? Každá hodina se tedy zaplatí, ale co se za ni udělá, je jedno. Ale tak se ani atraktivita policejního sboru ani důvěra veřejnosti zcela jistě nezlepší.

 

Navržené zvýšení tzv. rizikového příplatku je také iluzorním řešením. Již dnes se značně odlišují regiony podle určené výše tohoto příplatku. Některé, byť by si to zasluhovaly, nedosahují zdaleka ke stávající horní hranici. A jak to bude vypadat, až nabyde účinnosti toto zvýšení, tj. v roce 2019? Za stavu, kdy nelze navíc předpokládat, že na ty příplatky bude více peněz. Zvláštní příplatek se po prvním přiznání stává nárokovou složkou služebního příjmu. Byl-li někdo oceněn maximálním rizikovým příplatkem v současnosti, tedy bylo-li mu přiznáno maximální myslitelné riziko, pak v roce 2019 musí také dostat maximální možnou částku. Byl-li někdo podhodnocen, bude podhodnocen nadále, spíše více, protože celá ta operace se má odehrát bez dodatečných peněz a maximální přiznané riziko je neoddiskutovatelné.

 

Proto jako jedna z mála možností, jak ovlivnit výši platů, nejenom z hlediska zařazení na určitém služebním místě ale i v konkrétním regionu či lokalitě, se jeví uzákonit možnost ředitele bezpečnostního sboru nařídit vyplácení pravidelných příplatků také s ohledem na místo služebního působiště. Nabízenou konstrukci stabilizačního příspěvku z rukou opozice však koaliční političtí reprezentanti odmítli. Policejní prezident sice v televizní diskusi farizejsky prohlásil, že „…to bohužel zatím neprošlo, ale my ještě tu flintu nezahazujeme a určitě budeme dále hledat řešení, jak právě zainvestovat do těch řadových policistů.“, avšak s křížkem po funuse, prosazovat to měl dříve, když byl zákon otevřen. I tato příležitost byla promarněna.  Systém odměňování se v principu nezmění, atraktivita a konkurenceschopnost policejní práce v exponovaných lokalitách nestoupne, problém se nevyřeší.

 

Namísto toho vedení policie klidně a tiše přistoupilo na uzákonění reliktu z 80. let – náborového příspěvku. A opět, dle důvodové zprávy k novelizovanému zákonu, bez nároků na státní rozpočet. Komu asi ty peníze vezmou, aby nově nastoupivší policisté mohli bez jakýchkoliv zásluh jednorázově dostat až 150 tisíc Kč? „Odměnou“ za tuto populistickou nelogičnost opět bude převyšující počet příslušníků, odcházejících ze služebního poměru, než počet nově nastoupivších. Pokud někdo vyšle signál, že o vyspělé a zkušené policisty nemá zájem, tak se není ani čemu divit. Největší pozitivní vliv na výkon práce příslušníků má pracovní atmosféra, o odchodu ze služebního poměru uvažuje nejvíce příslušníků při zhoršení pracovních podmínek. Stejně tak většina příslušníků dává přednost zvýšení platu, před jednorázovým oceněním. Jen vedení policie, možná pod tlakem ministerstva, má názor jiný.

 

S tímto přístupem však hrozí, že policie opět přijde o jednu celou generaci 15 a více let sloužících, kteří raději sáhnout po výsluhových nárocích, než aby se dívali na to, o co zase přijdou. Současně je to signál pro tzv. zlatokopy, bezpečnostní agentury a soukromé služby – vyšleme lidi do policie, oni nám je vycvičí, vyškolí, zaplatí a my je po šesti letech, bez jakékoliv námahy a investice, přeplatíme a přijmeme.

 

V zájmu zatraktivnění policejní služby přikročilo vedení policie k dalšímu, v dnešní době už nepochopitelnému, výplodu budovatelského nadšení – snížení kvalifikačních předpokladů pro přijetí do služebního poměru. Celé to vyvolává pocit, že to je odezva na duševní stav náčelníků. Za jiných okolností by se ve stávajícím služebním zákonu dočetli, že uchazeč o první služební hodnost – asistent – maturitní zkoušku míti nemusí. Zbývá jenom pro tuto nejnižší služební hodnost v policii definovat služební místa. Ale budou to navždycky jenom vrátní. Nebo si snad někdo myslí, že policista, na rozdíl od obecního strážníka, maturitu opravdu nepotřebuje? Nebo si jí dodělá s dětmi v policejní škole za peníze sloužících příslušníků? Kteří navíc při nástupu, stejně jako všichni ostatní státní zaměstnanci maturitu mít museli. A opět jsme u té motivace setrvat a sloužit bezchybně vlasti i s nasazením vlastního života. Kastováním, neustálým měněním pravidel hry, včetně vzdělání, odměňování (o nesmyslném řešení přesčasů ani nemluvě), nepředvídatelností karierního růstu, nekonečnými aférami a vnitřními rozbroji, veřejně ventilovanými zejména těmi zhrzenými odcházejícími borci, však pracovní atmosféru a pocit hrdosti na vlastní uniformu nikdo moc nevylepší.

 

Zdánlivě nevýznamnou změnou je prosazování možnosti přijetí cizího státního občana do služeb policie. Tady bychom se ale měli začít bát. Jedním z projevů svrchovanosti státního celku je stanovení pevných a nepodkročitelných podmínek pro službu státu. Kde jinde by se měl projevit striktní požadavek na podmínku státního občanství České republiky, než v největším bezpečnostním sboru, jehož příslušníci oplývají nejrazantnějšími prostředky prosazování práva včetně „legálního trestu smrti“ – v případě použití střelné zbraně. Sama povaha státního občanství je i závazkem pro dodržování zákonů a předpisů ústavou počínaje, ale taktéž i norem a zásad našeho společenství nepsaných – morálních a etických, které v mezních případech mohou působit nad zákonem – policista se musí během vteřiny rozhodnout pudově – podle geneticky zafixovaného vzorce. Pokud budou v širém světě společenství, kde morální a etické hodnoty budou v protikladu k naší komunitě, je úkolem našich vůdců nepřipustit infiltraci elementů, které by mohli chatrnou skořápku bezpečné společnosti narušit. Jedná se o hazard. Promarněnou příležitostí v tomto případě bylo nevyužití víceletého kurzu etnických menšin v jedné ze škol MV – a to byli občané České republiky s vietnamskou, ukrajinskou, mongolskou, marockou aj. národností, zde žijící nejméně v druhé generaci…

 

Ke smutku nás mohou vést i změny v zaměření činnosti policie – už nějakou dobu tak moc nepomáhá občanům a nechrání jejich životy, zdraví a majetek ze všech sil, jako svoje jediné a vážené poslání. Bohužel, stále častěji se zdá, že také na zakázku posluhuje. Není divu, že žádá o navýšení stavů… Je škoda, že dobře odvedená práce, už před deseti lety, při redukci zbytečných funkcí a činností, přichází vniveč. Opět se usiluje o to, aby drazí státní policisté asistovali u všemožných akcí, aby vydávali správní rozhodnutí, pro která uniformu ani zbraň nepotřebují, dělali reklamu automobilkám, apod.

 

Smutnou zprávou je i to, že se prakticky zastavilo preventivní působení na policisty. K tomu fakticky přispělo i nešťastné vyjádření náměstka policejního prezidenta pro službu kriminální policie a vyšetřování, že únikům z vyšetřovacích spisů „obecně nelze zabránit“. Nejen pro podsvětí, ale i pro budoucí vládnoucí oligarchii to je signál, že nelegální získávání informací je jen otázkou ceny.

 

Dobrou zprávou by mohlo být snížení kriminality. Ale ouha. Ono to je možná způsobeno tím, že ji lidé už tolik nehlásí. Jdete-li něco oznámit na policii – zavane na vás formalistický přístup. Dopředu víte, že se toho mnohdy moc nevyšetří. A když ano, tak zase neodsoudí. Ono to souvisí s tím, že spravedlnost je ve výsledku často poskytována selektivně – kdo si zaplatí lepší advokáty, ten vyhraje. Je to aplikace zásady „právo přeje připraveným“. Za toho stavu někoho osočit, že vám něco ukradl, nebo něco zpronevěřil, někoho podvedl, poškodil, natož pomluvil, znamená riziko, že následujících několik let budete běhat po soudech bez jakéhokoliv hmatatelného výsledku. Ale s obrovskými náklady.

 

Dobrou zprávou bezesporu je i zvyšující se důvěra veřejnosti v policii. Současná úroveň 65 % občanů, kteří policii mají důvěřovat, je rostoucí nepřetržitě od roku 2007. Předtím nastal zlom. Byla to doba, kdy se provalilo prorůstání organizovaného zločinu do politiky, éra zveřejnění klientelistických vazeb mezi politiky a policisty, realizace týmu MLÝN, apod. Tehdy to někteří mysleli upřímně… Není v zájmu občanů této země, aby se v policii něco podobného opakovalo. Jenom doufejme, že na podobné skandály není zaděláno… Bohužel některé indicie směřují k opaku. Někteří význační političtí lídři už zase upřímně vědí, kdo všechno krade a kdo je jediný čistý.  

 

Přejme policii, aby vysoká důvěra veřejnosti nebyla vyvolaná pouze prací SPIN doktorů z poradenských agentur, ale aby k ní přispívalo svým postojem a chováním i celé vedení. To, že někdo dělá věci správně, ještě neznamená, že dělá správné věci… A není lepší ukázka důvěry veřejnosti v policii, než obrovský zájem o práci u ní. A nelze přece myslet vážně, že čtyřicetitisícový sbor s průměrným platem 40 000 Kč měsíčně je platově tak nehorázně podhodnocen, že odradí i skladníka či pokladní ze supermarketu. I to často slýcháme, ale s realitou to nemá mnoho společného. Důvody nezájmu tkví zjevně někde jinde. Možná by to chtělo změnit přístup…

 

Tato stručná zpráva měla připomenout některé zásadní momenty ze života Policie České republiky za posledních několik let. Rozhodně si neklade za cíl vyčerpávajícím způsobem hodnotit vše, co se v bezpečnostní komunitě za tu dobu odehrálo. Jedno je ale jisté. Příležitostí k nápravě a vylepšování stavu bylo více než kdy jindy. Ekonomická konjunktura přinesla do policie toužebně očekávané prostředky. Velice příznivě vůči policii působí, někdy až přehnaně okatý, soulad policejního prezidenta s prezidentem republiky, ministrem vnitra a předsedou vlády. Přesto, a právě proto, lze mít za to, že bylo přece jen více těch příležitostí promarněných…

 

To ale nevíme, jaké bude to případně nové, povolební, vedení Policie České republiky. I když… Politická kultura se pozná i podle toho, jak jsou dodržovány zákony, pravidla, dohody, apod. Od doby účinnosti nového zákona o služebním poměru se žádnému policejnímu prezidentovi nepodařilo dokončit pětileté funkční období. Tomu stávajícímu končí první mandát v dubnu 2019, tak kdo ví, jak a kdy změna na tomto významném postu proběhne. Bratislavské diplomatické útočiště odložených policejních prezidentů je sice teď zaplněné, ale od Varšavy po Peking je v diplomatických službách pro nadbytečné české generály, a nejen policejní, místa dost.

 

IB, JS