Článek Centra bezpečnostních studií (CEBES) - Policejní skanzen a nové bezpečnostní standardy

Policejní skanzen a nové bezpečnostní standardy

CEBES, 5. 12. 2017

Kdo z vás měl možnost navštívit, ať už jako oznamovatel, svědek nebo poškozený, Místní oddělení Policie České republiky v Bartolomějské ulici v Praze 1, patrně zůstal překvapen. Jistě hodně lidí slyšelo mnoho řečí o luxusních předražených recepcích, o vybavení pro policisty, které si ani nezaslouží… Není to pravda. Zde se zastavil čas. Respektive jeho zub hlodá na minimálně padesátiletém mobiliáři. Na „recepci“ se bojíte sednout, výtahem vás raději nevezmou – jde se do druhého patra po schodech. Chodby – respektive šatny a sklady dohromady – skýtají ucelený pohled na výrobky nábytkářského průmyslu za posledních několik desetiletí. V kancelářích to není o moc lepší. Dveře se musí zamykat, aby se svévolně neotvíraly, ale to nepomůže, stejně se čas od času samy otevřou… Přes druhé dveře od sousedů je slyšet tlumený hovor. Ideální pro výslech „utajeného“ svědka. Jediná moderní věc je na stole – zánovní notebook – ale ten si přinesli pánové z jiného útvaru, kteří jsou zde také na návštěvě…

 

Proč tomu tak je, to není jednoduché pochopit. Tím spíš, že neutěšený stav služeben i způsob jeho řešení, popsal už v roce 2007 návrh doposud jediné faktické koncepční policejní reformy. Jenže vedení MV i PČR se po dvou letech změnilo a priority byly jinde, bohužel, dodnes vlastně nikdo neví kde. Pražská policie měla za posledních deset let vždy zastoupení v nejvyšších strukturách PČR, peněz zde bylo přerozdělováno více než kde jinde. Praha byla výkladní skříní české policie. Nynější pražský policejní ředitel, převelený stávajícím vedením policie z Vysočiny, stejně jako nový pražský hasičský ředitel, už jsou také generály, zřejmě za zásluhy. Ale za jaké? V Praze se v minulosti zrekonstruovala celá řada policejních útvarů. Proč ale není zvelebena zrovna služebna v Bartolomějské? Člověk by čekal decentní historické prostředí policejního rady Vacátka, nebo alespoň to, co viděl národ u – mezi policisty velmi oblíbeného – seriálového šéfa pražské kriminálky majora Zemana. Ale tak tomu není. Přitom do Bartolomějské se chodí oznamovat většina toho, co se stalo v centru Prahy. Hlavně cizinci bývají na Praze 1 dost často přepadeni, oloupeni, okradeni, podvedeni… Toto policejní prostředí jim traumatu skutečně neubere, pocitu bezpečí nepřidá. Místní oddělení Bartolomějská je spíše policejní skanzen a lze říct pouze jedno: policejní skanzen patří do muzea, nikoli do reálného a praktického světa. Vždyť pomoc a ochranu by ve skanzenu hledal málokdo.

 

Jenže závan neradostných předrevolučních dob se často u policie netýká pouze pracovního prostředí. A nemusí jít pouze o návrat k pěticípým hvězdám ve zcela zbytečném „novém“ hodnostním označení. Z takového policejního skanzenu jako by vypadli také dva policisté z Plzně, kteří měli služebním vozidlem v civilním provedení zablokovat, vulgárně osočovat a fyzicky napadnout řidiče jiného vozidla, který je měl upozornit na nevhodné chování v silničním provozu. A to i přesto, že měl průběžně komunikovat s operačním střediskem IZS a žádat pomoc, radu a ochranu před domnělými agresory, i přesto, že policisty upozornil, že má vše na kameře. Že by mělo jít o strážce zákona, navíc vysoce postavené, ho nenapadlo ani omylem. Případem se zabývá Generální inspekce bezpečnostních sborů, která prověřuje podezření z trestného činu a příslušníci PČR – údajně ze zásahové jednotky, nadále pokračují ve výkonu služby. To je „motivace“ pro ostatní policisty jako hrom. Přiznejme zcela otevřeně, kdyby neexistoval kamerový záznam z vozidla napadeného řidiče, tak by byl případ už dávno uzavřen, stejně jako desítky, možná stovky jiných, které poukazují na hrubé, násilné, protiprávní nebo jiné nevhodné jednání policistů. Bez záznamu – nejlépe video, audio nestačí – nelze dokázat vůbec nic. Případ by byl řešen jako tvrzení proti tvrzení, napadenými by byli pravděpodobně policisté a civilista by byl rád, že vyvázl bez zranění. Státní i správní orgány dají v tom případě pravdivostní přednost policistovi, občanovi se bude věřit pouze v případě závažných rozporů. Ani očití svědci ještě nemusí být jednoznačným nerozporným důkazem. Prostě kamera je kamera. 

 

Jak se vůbec staví naše legislativa ke kamerám umístěným ve vozidle? Prozatím neutrálně, nejsou výslovně povoleny ani zakázány. Z hlediska nahlížení justice lze použít k uznání viny vše, co může sloužit jako důkaz, tedy i záznam pořízený kýmkoliv. Většina záznamů je však opatřena nezákonně, zejména pokud se jedná o pořízení podobizny, pokud k němu nebyl dán touto osobou souhlas. Veřejnost možná již zaznamenala, že na internetu se objevují videa s fatálními kolizními situacemi, jak je zaznamenaly kamery v motorových vozidlech. Pocházejí hlavně ze zemí směrem na východ od naší republiky. V některých zemích na západ od nás jsou kamery ve vozidlech zakázány. Takový důkaz by tam v soudním řízení připuštěn nebyl. Proč asi? Odpověď je nasnadě. Takový záznam totiž nelze pokládat za věrohodný, neboť s ním lze manipulovat, lze jej upravovat, doplňovat, prostě hrubě zkreslovat. Státní orgány se v tradičních demokraciích pravdy dokážou dobrat pomocí standardních metod a postupů a požívají důvěry veřejnosti a patřičné hodnověrnosti. Takzvaná svépomoc tam do sankčního právního systému zkrátka nepatří. Jsme uprostřed Evropy. Ale kam chceme opravdu patřit?

 

Do policejního skanzenu patří i chování některých policejních šéfů k podřízeným. Poslední dobou se roztrhl pytel s oznámeními na náčelníky, že šikanují své podřízené. Čím dál častěji jsou zveřejňovány informace o sexuálním obtěžování v bezpečnostních sborech. Začaly se objevovat organizace s názvy jako „Mobbing free institut“ nebo „Odborová aliance IZS“, které zakládají většinou  bývalí policisté. Tyto organizace jednak upozorňují na případy nevhodného chování nadřízených vůči řadovým příslušníkům bezpečnostních sborů, ale také kritizují postupy služebních funkcionářů, napadají rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, apod. Jsou radikálnější a agresivnější než stávající odborové organizace, které mají zastávání se příslušníků a zaměstnanců v popisu práce. Někomu by se mohlo zdát, že jejich postupy a názory jsou až příliš radikální. Ale ony pouze využívají možností, daných zákonem o svobodném přístupu k informacím a zveřejňují svá kousavá stanoviska a jízlivé komentáře na sociálních sítích. Není náhodou, že vznikly v této době. Bezpečnostní sbory si zjevně s fenoménem zhoršení vztahů na pracovištích nedokáží poradit, generální inspekce řeší pouze trestné činy a zcela rezignovala na prevenci, přesto, že jí má určenou ze zákona. Jak z toho ven?

 

Snad by pomohlo zrušení policejního skanzenu. Do něj patří i zaběhnuté „osvědčené“ postupy, které se opírají o dávné zkušenosti starých poldů, kteří pamatují používání sice drsných, ale účinných metod, podle kterých se s občany a s mladšími kolegy jedná jako s druhořadým póvlem. Tento policejní skanzen je jednou z hlavních příčin demotivace policistů a zjevným důvodem, proč se k bezpečnostním sborům nedaří nabírat nové příslušníky. Při průměrném policejním platu 42 221 Kč měsíčně, jak uvádí návrh rozpočtu kapitoly MV pro rok 2018, to pouze nedostatečným finančním ohodnocením příslušníků nebude.

 

Není vše jenom o penězích, a o celoživotní karierní službě státu to platí dvojnásob, je to hlavně o přístupu. Jak asi působí na policisty skutečnost, že kontingenty do zahraničních misí vyprovází oslňující policejní generál, jehož jedinou kvalifikací v Policii České republiky bylo řízení autoprovozu, zadávání veřejných zakázek, nákupy spotřebního materiálu – zkrátka týl. Pro ty tisíce skutečně sloužících policistů, nasazujících život, to je výsměch a další „významná“ motivace pro nově nastupující. Jojo, kam až to může dotáhnout ekonom... Také dosud platilo, že pozice ekonomických šéfů zvládnou civilisté, jimiž je i naprostá většina jejich podřízených. Jsme však svědky opačného trendu, opět se „zpolicejňuje“ i na ekonomických postech. Není divu, že chybějí policisté v ulicích… 

 

Jedno z doporučení pro nového ministra vnitra tkví v tom, aby se nezaměřoval jenom na peníze na platy – i když jsou také důležité – neboť pro motivaci je nutné adekvátní prostředí, kvalitní vybavení a slušné zacházení. Navíc i dramatické zvyšování platů, je-li naprosto rovnostářské, bez jakékoliv motivační ambice, bez snahy o lépe odvedenou práci, která se těm schopnějším, pracovitějším a zodpovědnějším příslušníkům vyplatí, vede stejně jenom k demoralizaci a rozkladu jakéhokoliv pracovního kolektivu, natož bezpečnostního sboru, kde jde někdy i o život. Návrh státního rozpočtu na rok 2018 v případě kapitoly MV, stejně jako poslední změny služebního zákona, jsou také spíše důkazem snahy o populistická předvolební řešení, čárkový systém, než snahy o skutečně profesionální a motivační způsob odměňování. Fatální přešlapy, jako jsou nákupy sporťáků pro ochranku, dovádění s policejním supersportem po dálnici, pořízení terénních aut, která neprojedou terénem, rozlepujících se bot, nových uniforem, které ani po třech letech od zavedení nemá nikdo, kromě vedení policie a tiskových mluvčích, na motivaci také nikomu nepřidají, o papalášských kožených bundičkách ani nemluvě.

 

Současné vedení policejního prezídia se zdá být tvárné. Lze to poznat i podle přístupu k vrtochům mocných. Pokračuje opevňování Pražského hradu, do prezidentské ochranky jsou najímány další desítky policistů – ty na ulici rozhodně nepotkáme. Již před delší dobou skončila resistence vůči „narušitelům“ předvolebních shromáždění stávajícího prezidenta republiky. Roste počet chráněných osob z řad ústavních činitelů. Odměnou za tyto posluhy se zdají být masivně se rozšiřující řady generálů, kterými se stávají, kromě ekonomů už i papíroví čerti (administrativní pracovníci) z jiných bezpečnostních sborů… Skanzen spíše posiluje.

 

Budoucímu novému vedení resortů a bezpečnostních sborů lze jen doporučit, aby policejní a jiné skanzeny byly přesouvány na hřbitov dějin a do muzeí. Podle toho, jak se chová nové politické vedení státu však spíš, než likvidace skanzenů, bude hrozit likvidace policistů, kteří si dovolují trestně stíhat osoby, podezřelé z dotačních podvodů. S ohledem na rozložení sil v nové Poslanecké sněmovně však nastanou ještě horší chvíle. Bude patrně nutné precizně redefinovat, co si budoucí vládnoucí struktury představují pod pojmy bezpečnost či pocit bezpečí, bezpečnostní politika, bezpečnostní strategie, životní a strategické bezpečnostní zájmy, bezpečnostní hrozby a rizika a jaký nový obsah chtějí dát základním atributům pro vytváření bezpečnostního a bezpečného prostředí.

 

Některé symptomy vytváření nového prostředí jsou patrné již dnes. Sice mezi bezpečnostní standardy asi zřejmě „vraždící“ mikrovlnné trouby zařazeny nebudou, nicméně k poznání záměrů na redefinici bezpečnostních standardů mohla přispět tisková konference s novým šéfem poslaneckého bezpečnostního výboru a jeho stranickým předsedou, na které jsme se dozvěděli, že agentem cizího státu rozhodně nemůže být osoba, která tímto státem pouze projížděla nebo, nedej Bože, v této zemi nikdy nebyla. To je snad ještě větší nesmysl než ty vraždící trouby. A úvahy o komunistické „mlátičce“ z Národní třídy v čele Stálé komise Poslanecké sněmovny pro kontrolu činnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů také moc bezpečnostního optimismu do budoucnosti zrovna neskýtá. Inu, máme se na co těšit…

 

IB, JS