Komentář Centra bezpečnostních studií (CEBES) - Zasvěcení poslanci odmítají další bezbřehé zasahování do základních lidských práv a svobod, navíc bez kontroly

Zasvěcení poslanci odmítají další bezbřehé zasahování do základních lidských práv a svobod, navíc bez kontroly

CEBES, 2. 3. 2017

Dne 23. února 2017, 20 dní po představení závěrů zprávy Vyšetřovací komise k prověření činnosti příslušníků Policejního prezidia České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Policie České republiky a státních zástupců Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v souvislosti s reorganizací ÚOOZ a ÚOKFK Policie České republiky k 1. srpnu 2016 plénu Poslanecké sněmovny, se historicky poprvé společně sešla Stálá komise pro kontrolu činnosti GIBS a Stálá komise pro kontrolu použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, použití sledování osob a věcí a rušení provozu elektronických komunikací, označovaná familiárně také jako Velké ucho. Na tomto jednání byla diskutována problematika tzv. prostorových odposlechů. Jelikož plénum sněmovny při projednávání závěrečné zprávy vyšetřovací komise nepřipojilo navržené doprovodné usnesení týkající se prostorových odposlechů, učinily tak, jako výsledek svého jednání, zmíněné stálé komise Poslanecké sněmovny.

 

Komise tedy přijaly usnesení, jak zveřejnilo Velké ucho, ve kterém: „žádá vládu, aby Poslanecké sněmovně neprodleně, nejpozději do 30 dnů, předložila návrh zákona, který bude obsahovat změnu trestního řádu tak, aby

  1. bylo vypuštěno oprávnění státního zástupce udělovat policejnímu orgánu písemné povolení ke sledování osob a věcí, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, podle § 158d odst. 2 trestního řádu; tato pravomoc by měla být svěřena výlučně soudu,
  2. byl náležitě zajištěn funkční systém evidence a informování osob dotčených pořízením zvukového, obrazového nebo jiného záznamu při sledování podle § 158d trestního řádu v případech, kdy pořízením zvukového, obrazového nebo jiného záznamu nebyly zjištěny skutečnosti důležité pro trestní řízení, a aby bylo zajištěno, že takové informace budou bezodkladně zlikvidovány.

 

Usnesení komisí logicky směřuje k tomu, aby již nadále nedocházelo k možnému nadužívání sledování osob, při kterém policejní orgán pořizuje zvukové záznamy a de facto tak odposlouchává podezřelé osoby (ale i všechny ostatní náhodně zúčastněné) bez předchozího písemného povolení soudu, jako je tomu v případě pořizování zvukových a jiných záznamů, kdy je sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí a do soukromí sledovaných osob.

 

Je evidentní, že současný stav, kdy povolení pořizování zvukového záznamu podléhá písemnému souhlasu státního zástupce, se ukázal v praxi jako zcela nevhodný. Jedná se o vcelku známý jev, kdy řada odborníků soustavně upozorňovala, že policejní orgány mnohdy rezignují na svou operativní činnost a ačkoliv lze dosáhnout účelu a cíle trestního řízení jiným způsobem, často bylo pro některé kriminalisty snadnější způsob jak dojít k pomyslnému cíli, aby spřízněný státní zástupce povolil prostorové odposlechy, které se po vyhodnocení staly základem pro obvinění. Taková činnost připomíná rybaření, kdy policisté rozhodí sítě prostorových odposlechů a jen čekají, zdali se podaří nějakou tu rybu ulovit, bez ohledu na ústavou garantovaná práva a soukromí osob. Navíc odposlechů, při kterých byl hrubě vytržen z kontextu význam pronášených slov, je známá celá řada, a to vše za podpory pánů trestního řízení, státních zástupců. Přesun pravomoci od státního zástupce k soudu má tedy ve své podstatě vést k zvýšení kontroly nad oprávněností a odůvodněností zásahů do základních lidských práv sledovaných, ale i dalších dotčených osob. Je třeba mít na zřeteli i odstavec 10 zmíněného § 158d, který umožňuje záznam pořízený při sledování a připojený protokol použít jako důkaz i v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování povoleno a provedeno, je-li v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu.

 

Je všeobecně známo, že Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát definoval podmínky, za kterých má pochybení v procesu dokazování, respektive při zjišťování skutkového stavu, ústavně právní relevanci z pohledu porušení základních práv a svobod. Kdyby zcela logicky soud povoloval tzv. prostorové odposlechy obdobným způsobem, jako je tomu v případě odposlechů klasických, s jistotou, samozřejmě za předpokladu dodržení zákonného postupu, by se zajistila větší míra a efektivnější kontrola dodržování základních práv a svobod sledovaných osob, včetně lepšího dohledu nad dodržováním bezvadného postupu policejních orgánů v rámci trestního řízení. Pokud důkaz, resp. informace o něm obsažená, nebyl získán, co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování, procesně přípustným způsobem, musí být soudem vyloučen z předmětu úvah, směřujících ke zjištění skutkového základu věci. Při sledování osob a věcí dle § 158d trestního řádu je přitom nezbytně třeba, aby bylo dáno do souvislosti s podezřením, že ke konkrétní trestné činnosti má sledovaná osoba konkrétní vztah, na což se v některých případech (ne)úmyslně zapomíná.

 

Další opomíjenou problematikou je likvidace pořízených informací a důkazů, kdy dojde ke zjištění policejního orgánu, že informace získané prostorovým odposlechem jsou neúčelné pro trestní řízení a nevedou tedy k zahájení trestního stíhání. V takovém případě by měl policejní orgán o tomto také informovat dotčenou sledovanou osobu a domnělé důkazy následně zklikvidovat. To se, bohužel, v praxi často neděje a je i problém, jak nad takovým jednáním, kdy nedojde k likvidaci či nebyla osoba sledovaná informována, účinně provádět kontrolu. Policejní orgán by měl vést přesnou evidenci všech použití prostorových odposlechů, včetně evidence likvidace jednotlivých případů, kdy došlo k neúčelnému použití operativně pátracích prostředků. I kdyby policejní orgány přesnou statistiku vedly (a lze se důvodně domnívat, že jí mají, vzhledem k jednoznačné funkčnosti automatického systému, přes který se úkony odposlechů a sledování provádějí), tak problém patrně bude s evidencemi státních zastupitelství a soudů. Protože tam, mírně řečeno, se tomu nevěnují, nemají totiž ani na čem. Automatizovaný elektronický systém justice ani státního zastupitelství, potažmo ministerstva spravedlnosti, prostě neexistuje. Vede jej pouze policie – útvar, který odposlechy a sledování provádí.

 

Postižená osoba nemá šanci se dozvědět, že byla odposlouchávána nebo sledována – pokud u ní nedojde k zásahu policejních orgánů pro nějaké „podezření“. Že je tento „fishing“ nezákonný, o tom vůbec není třeba vést diskusi. Poslední rozhodování soudů v úplatkářské aféře Středočeského kraje právě upozornilo na absenci řádného zdůvodnění nařízení úkonů odposlechu a sledování ze strany soudů a pokládá příkaz soudce za specifické rozhodnutí, které musí fungovat jako nezbytný filtr, garantující dodržování ústavních pravidel. Není náhodou, že právě proti tomu se ohradili státní zástupci a ministr spravedlnosti R. Pelikán, kteří tento postoj označili za formalistický a nezákonný a oznámili, že proti němu podají stížnost k Nejvyššímu soudu.

 

Policejní orgán nesmí rezignovat na klasickou operativní práci při vyhledávání, objasňování a vyšetřování trestných činů. Není tedy možné, aby se policejní orgán ve stále větší míře spoléhal na odposlechy, a to včetně prostorových, neboť se skutečně jedná o závažný zásah do základních práv a svobod jednotlivce. Aby byl tento princip prolamování a omezování základních lidských práv a svobod výhradně na základě zákona naplno respektován, je nezbytné garantovat, že policejní orgán využívá při odhalování či dokumentování trestné činnosti sledování osob prostřednictvím odposlechů pouze v odůvodněných případech. Proto je zapotřebí sjednotit praxi nasazování odposlechů a podmínit jejich používání povolením soudu.

 

Stálé komise sněmovny pro napravení současného stavu udělaly významný krok, ale ten další již závisí na Parlamentu a vládě. Bude zajímavé sledovat, jakou úctu nejen k orgánům Poslanecké sněmovny, ale zejména k ústavě, především ministerstvo spravedlnosti nyní ukáže. Nebo u něj spíše zvítězí předvolebně laděná firemní kultura?