Rozhovor s ředitelem Centra bezpečnostních studií (CEBES) Jaroslavem Salivarem pro server Parlamentní listy k dopadům migrační krize a její další prognózy

Rozhovor s ředitelem Centra bezpečnostních studií (CEBES) Jaroslavem Salivarem pro server Parlamentní listy k dopadům migrační krize a její další prognózy

Parlamentní listy, 7. 2. 2017

Evropské státy by měly být připraveny na další uprchlickou vlnu pořád, protože situaci v zemích, odkud by mohla přijít, pod kontrolou rozhodně nemají. Ředitel Centra bezpečnostních studií Vysoké školy CEVRO Institut Jaroslav Salivar hovoří o bezpečnostních aspektech migrace a neschopnosti EU jim čelit, nechuti Itálie cokoliv řešit, zjevné nefunkčnosti návratové politiky či bezradnosti německé politické scény. Trasa migrantů z Libye na starý kontinent podle něj skončí ve chvíli, kdy se první lidé z člunů nevylodí v Itálii, tedy v Evropě, ale někde jinde na africkém pobřeží.

 

V minulém roce výrazně ubylo zpráv o migraci do Evropy. Lze to přičíst určitému zklidnění situace a uzavření některých tras, nebo k nijak pronikavému zlepšení nedošlo a jen pro média ty informace už zevšedněly?

Všechno z toho je tak trochu pravda. Musím ovšem zároveň předeslat, že jsem na přelomu roku nabádal k posečkání s hodnocením končícího roku v této oblasti. A ono se to potvrdilo jako rozumné. Přišel nejen vánoční masakr v Berlíně. Nejen další ukázka naprosté neschopnosti příslušných bezpečnostních složek něčemu zabránit, ale také cokoliv efektivně vyšetřit. Stejně jako po pařížských útocích, pachatel si v klidu odešel někam do zahraničí a přišlo se na něj zcela náhodou. Našel ho ten, kdo ho nehledal. V čem by mělo spočívat zklidnění? V tom, že ani v srdci Berlína, ani ve vrcholícím adventu není radno chodit na trh, jako se chodívalo mnoho let před tím? Ono se totiž ukazuje, že více než o příčiny té tragické evropské reality, tedy o migraci, jde o fatálnější otázky bezpečnosti, života a smrti, každého z nás. Tragická se ukázala schopnost Evropy dovolit import a rozkvět obludné filosofie, generující odhodlanost vrahů z Berlína, Paříže, Bruselu… A to vše pod pláštíkem svobody a práva, pravdy a lásky, pomoci potřebným, neomarxistického internacionalismu. A najednou, po dlouhé době, se do popředí dostaly podstatně fatálnější otázky bezpečnosti nás všech.

Dnes je každému už skoro jedno, jestli přichází tu či tam denně tisíce nových přistěhovalců, podstatnější otázkou v evropských metropolích – zatím ne u nás – je, jestli a s jakým rizikem ještě můžu jít do práce nebo za zábavou a také jestli se vrátím. Odpověď na podstatně širší otázku, než jestli Evropa zastaví migrační proud, to už dnes málokoho zajímá, bohužel, zejména proto, že většina zná odpověď. Ti současní vládci Evropy toho nejsou schopni. Stejně jako nejsou schopni odpovědět na otázku, proč po Evropě běhá možná patnáct milionů lidí, o kterých nikdo, žádný úřad, nemá nejmenší ponětí, proč desítky milionů lidí v Evropě vzývají, či jejich děti jednou budou vzývat, ideologii nenávisti. Proč žádná pravidla, včetně zdravého selského rozumu, prostě pro všechny Evropany stejně, záměrně neplatí. A samozřejmě není pochyb o tom, že volby v USA zaměstnaly média o něco víc než nekonečné blábolení o tom, jak všechno zvládáme a jak jsme dobří. Možná i proto, že Trump začal nazývat věci sice nevybíravým slovníkem, zato pravými jmény. To je přeci v Evropě nepřijatelné. Krásná a samozřejmě upřímně myšlená lež, to je záruka naší skvělé evropské budoucnosti.

Opakovaně jste zmínil ten předvánoční útok v Berlíně. Je podle vás namístě dávat do souvislosti teroristické činy, jako byly ty v Berlíně, v Nice či jinde, s migrací a náboženstvím pachatelů, nebo je máme brát jako akce „osamělých vlků“, k nimž by došlo nezávisle na dva roky probíhající migrační vlně do Evropy?

Předně, ti mrtví se takhle neptají. Správná otázka zní: jsme schopni, a to v kontextu širokého spektra problémů dnešní Evropy, se podobným činům bránit? Myslím si, že ano, ale je opravdu pět minut po dvanácté. A je jedno, jestli je ten který čin spojen více nebo méně s migrací, dvouletou či dvacetiletou, či islamismem. Klíčem je ochránit vlastní občany, a nikoli chodit se svíčkami pietně postát u míst, kde ti nevinní zahynuli. A další otázka: Je tu evropská či národní odvaha postavit se čelem této hrozbě? Protože prostředky a instituce jsou známé. Tak kde jsou výsledky a proč umírají další a další lidé? Ne, dnes už to není o té hrozbě samotné, dnes je to o našich elitách, kterým tolerujeme, že k tomu ještě dochází. A také o tom, že jsme přistoupili na to, že cena lidského života v Evropě povážlivě klesá. Dříve to byla naprosto dominující hodnota, která definovala další úspěch těch odpovědných ve volbách. Tak se vraťme k tomu, že každý lidský život je natolik cenný, že té ceně podřídíme cokoli. Zdůrazňuji cokoli.

Jen nevím, jestli ty dnešní eunušské elity jsou takových činů schopny. Spíše ne. A přitom nejde o přechod k totalitě, pocitu bezpečí je možné – i když vzhledem k permanentnímu odsouvání řešení velmi složité – dosáhnout s použitím demokratických prostředků. Ne, nejde o vládu silné ruky, ale nápravu všech našich malostí v bezpečnostní a justiční oblasti a mimo jiné také v migrační politice a ochraně hranic, provázených neustálým lhaním a pokrytectvím. Permanentní neomarxistická relativizace základních hodnot a jakási pragmatizace všeho možného ve prospěch evropských elit – pro které často pravda je to, co je pouze pro ně užitečné – to jsou naše základní hříchy vůči těm již mrtvým i těm, kteří ještě, nedej Bože, budou muset zemřít, abychom – možná – pochopili. Ano, do jisté míry vždy všechno se vším souvisí. Nejsou-li na papíře hodnoty, nejsou ani dodržovány. Bible i Korán sepsány byly. Co však vyznávají evropské sociálně-inženýrské elity, jasné není. Jasné je jen to, že svědomí ani rovná práva a povinnosti pro každého jednotlivce to nejsou.

Dlouhodobě se s nezvladatelným počtem žádostí o azyl potýká Itálie, kam míří uprchlíci především přes Středozemní moře. Jak by měla Itálie imigrační otázku řešit a v čem by ji mohla Evropská unie pomoci?

Dlouhodobě a cílevědomě, zcela programově, Itálie imigrační otázku vyřešit nechce. A tak bychom měli otázku po úloze Itálie a EU obrátit – jak by Evropská unie mohla otázku italské migrační krize vyřešit a jak by jí v tom mohla Itálie pomoci? V tom slově dlouhodobě je klíč: dnes všichni víme, že Itálie nic nevyřeší. Protože nechce, a tak také neumí, není schopna. Kořeny tohoto stavu jsou asi hlubší než jen v migrační krizi. Ale to je jiná otázka. Dokud bude Evropa ochotně ustupovat soustavnému tlaku Itálie – a jí podobným – na evropskou odpovědnost za situaci na jižním pobřeží, nikoli vyžadovat dohodnutou a zcela logickou odpovědnost národních států za příslušnou část vnější hranice EU, potud bude jenom plnit přání dalšího, tradičního, nenasytného konzumenta evropských peněz. A bude-li navíc Brusel každé fatální a společnou Evropu zničující nedodržování dohodnutých pravidel odměňovat nejvyššími eurokomisařskými posty a dalšími superprebendami tak jako v případě Itálie či Řecka, tak nikdo příčetný ve skutečnou snahu EU o uspokojivé vyřešení migrační, ekonomické či jakékoliv jiné evropské krize, věřit nemůže.

Stačí se jen podívat na obstrukce, které italské úřady dělaly ve vztahu k tzv. evropskému řešení prostřednictvím povinné registrace a tzv. hotspotů. Proto jediným řešením, a to nikoli k zastavení migrace, ale k donucení italských odpovědných míst k akci k tomu cíli směřující, je uzavření severních hranic a pozastavení členství v Schengenu. Stejně jako jediné, skutečně účinné opatření, směřující k vyřešení řecké dluhové krize, byl, minimálně dočasný, odchod Řecka z eurozóny. To by ovšem cílem EU muselo být příslušné krize vyřešit. A ono je cílem řešit a řešit, na věčné časy a nikdy jinak. Nic víc, nic míň. Zatím to tedy vypadá spíše na vleklou politickou krizi v Římě i v Bruselu – a ta migrační i finanční se dost možná brzy potkají – než na nějaké náznaky směřování k vyřešení. Je však pravda, že Paolo Gentilioni, nástupce prohnaného Renziho, po berlínských událostech snad začal dělat první nepatrné krůčky kýženým směrem. Jak dlouho vydrží a kam až dojde, to teprve uvidíme.

Čím to, že kupříkladu Španělsko v minulosti ustálo migrační tlak na své severoafrické enklávy Ceuta a Melilla, a zejména na Kanárské ostrovy, ale Itálie si poradit s ochranou svého území neumí? A hned první den tohoto roku Španělsko okamžitě vrátilo přibližně 1100 migrantů ze subsaharské Afriky, kteří se pokusili naráz překročit hranice Maroka a Ceuty. Nebo je to neporovnatelné?

Tak znovu, když se nechce, je to horší, než když se nemůže. Itálie a Řecko, na rozdíl od Španělska, nechtěly. Španělsko se, ve zkratce řečeno, při řešení vlastní migrační krize spolehlo samo na sebe – a když nestačil jeden plot třímetrový a pak druhý osmimetrový, tak Španělé vystavěli třetí – a bylo důsledné ve spolupráci s třetími zeměmi a důsledné v navracení těch, které nechtělo. Itálie, měla-li by odvahu, by na tom mohla být stejně. Otázku, proč to nejde a nejde ne dva, ale mnoho let, si zodpovíte nejlépe sám, když se vrátíte ještě do doby Kaddáfího a jeho dohody s Evropou, že tento proud nelegální migrace zastaví. A taky, když byl ve svých požadavcích uspokojen, ho zastavil. To je doklad, že nic nemusí být tak, jak je to vykládáno.

Italská krize skončí ve chvíli, kdy se první lidé z člunů nevylodí v Itálii, tedy v Evropě, ale někde jinde na africkém pobřeží. A tenhle úkol má Evropská komise na stole minimálně dva roky. A jak se ho třeba ve vztahu k Tunisku, tolik potřebnému v podpoře v boji proti islámskému terorismu, zhostila, na to se zeptejte spolu s otázkou po výši platu madam Federici Mogheriniové. Tato radikální členka Italské federace mladých komunistů a pak pět měsíců ministryně zahraničí v Renziho vládě se – po takto skvělé průpravě, s jednoznačnou podporou Strany evropských socialistů – stala v roce 2014 po Britce Catherine Ashtonové místopředsedkyní Junckerovy Evropské komise a šéfkou evropské diplomacie. Jsem přesvědčen, že dospějete k názoru, že to poslední, o co stojí, je vyřešení migrační krize.

Mají se evropské státy s příchodem jara připravit na další uprchlickou vlnu? A kdo kromě Itálie její tíži nejspíš ponese?

Evropské státy by měly být připraveny na další uprchlickou vlnu pořád, protože situaci v zemích, odkud by mohla přijít, tedy opravdu pod kontrolou nemají. Skutečně dnes stačí, aby se pár kriminálníků rozhodlo prohloubit své příjmy, a Evropa je na kolenou, ne-li na zádech. Typickým příkladem je Libye, ale asi bychom ve výčtu mohli pokračovat. A nezapomeňme, jakou má masová neřízená migrace sílu jako zbraň politického vydírání, pokud ji zneužije nebo záměrně toleruje nějaký stát v sousedství. Tady je typickým příkladem Turecko let 2015 a 2016, ale rok 2017 může být klidně rokem, kdy k podobnému kroku přistoupí třeba Putin. A že si to i Rusko v minulých desetiletích už několikrát a víceméně úspěšně vyzkoušelo. A to není ani třeba připomínat, že zmíněnou Mogheriniovou například litevská prezidentka Dalia Grybauskaute zcela veřejně označila za prokremelskou. A pak by ta tíže asi nebyla na Itálii.

Ale pozor, to přeci není to nejpodstatnější. Potenciálních ekonomických migrantů – a o ty samozřejmě v naprosté většině jde – jsou jenom na Blízkém a Středním východě a v Africe, tedy v bližším a vzdálenějším okolí Středozemního moře, stamiliony. A otázkou není, zdali se na písknutí některých politiků a mnohých odporných obchodníků s lidským neštěstím dají do většího pohybu. To je jisté, že dají. Otázkou je kdy; ale hlavně, do kdy bude ještě Evropa z toho pohybu nadšená, naoko nesmírně kulturně a ekonomicky obohacená, do kdy si ještě bude říkat, děláme to, to nic, dobře. Bude-li to trvat dlouho, tak se EU se všemi důsledky rozpadne, ostatně ten proces už začal. Tedy tíži každopádně ponese především stále ještě přiměřeně svobodná a demokratická Evropa jako celek.

Dají se od některých vlád členských zemí EU čekat pokusy o ráznější řešení situace s migranty vzhledem k tomu, že se letos budou konat důležité volby v Německu, Francii a možná i předčasné v Itálii?

V každé zemi, s volbami i bez voleb, by si měli rok 2017 spojovat se zásadní revizí přístupu k realitě, ať už migrační, nebo ještě více k bezpečnostní. Ale kterým směrem se to v jednotlivých zemích vyvine, to uvidíme. Samozřejmě volby vliv mají, je zjevné, že evropské elity jsou značně odtrženy od názorů, tužeb či pocitů svých voličů, ale chtějí-li udělat například s pocitem bezpečí obyvatel něco naoko jenom kvůli volbám, pak to stejně nemá cenu. To je pak stejné jako dementní a nic neřešící opakování absolutního nesmyslu o tom, že se nebojíme a nesmíme bát, že náš strach by byl prohra a výhra jakéhosi teroristy. Vždyť strach – myšleno normální přirozená lidská emoce, nikoliv panika či davová psychóza, hysterie či šílenství – je přeci normální reakcí na skutečné nebezpečí nebo ohrožení. Připravuje a motivuje člověka na obranu nebo útěk a vyhnutí se nebezpečí. Až když to není možné, pak se mění v agresi.

Jako by se někteří politici typu Hollanda, kteří řídí Evropu směrem do záhuby s úžasnou pětiprocentní podporou svých voličů, na tu agresi z nemožnosti vyhnout se zjevnému nebezpečí těšili. A že to nebezpečí už zcela zjevně Evropu nejen obchází, ale také rozkládá a ničí, je jasné. Proč asi mnozí evropští lídři ženou lidi do nebezpečí, kašlou na jejich pocity a ještě jim zakazují mít obavy z budoucnosti? A je dokonce jedno, jestli jde o Evropany, nebo ty příchozí. Jak potom ty volby můžou dopadnout? A je krátkozraké si myslet, že to kotle předvolebního guláše, či u nás spíše hromada předvolebních oligarchokoblih vyřeší. Rozpory mezi slovy a činy stěžejních evropských politiků jsou obrovské; stejně jako přímo úměrný vztek a zoufalství voličů, kteří, bude-li to pokračovat, nakonec sáhnou k jednoduchým a rychlým, samozřejmě tragickým, extremistickým řešením.

Je signálem pro změněný postup vůči migrantům záměr německého ministra vnitra Thomase de Maizièra otevřít deportační centra, která by usnadnila a zrychlila deportace odmítnutých žadatelů o azyl? Vzniknout by mohla v blízkosti letišť. Mohlo by to další migranty od cesty odradit? Je ale něco takového v současném Německu vůbec myslitelné?

Ne, to opravdu není. Dokládá to pouze, jak bezradná německá politická scéna v otázce uprchlíků vlastně je. Návraty neúspěšných žadatelů o azyl i ilegálů mají v Německu na starosti spolkové země. Takže jde zase o střet spolku s jednotlivými zeměmi. Konečně je to stejný model, který němečtí geopolitici tak rádi implementují na celoevropskou úroveň. Jedna země, stát dělá věci jinak, tak převedeme odpovědnost na spolek – EU – a tím to vyřešíme. To je ta pravá evropská antisubsidiarita. Rozhodujme, pokud možno, na tom nejvyšším bruselském, berlínském či pařížském stupni, hlavně co nejdále od občanů a jejich potřeb. Jistě, že postup každé země je jiný, do jisté míry jiný, a některé země opravdu, zatím, nikam nikoho vracet nechtějí. Ale pokud za neschopnost někoho někam vrátit chceme kohokoliv vinit, pak vězme, že návratová politika v celé Evropě je doslova a do písmene determinována jednotným evropským azylovým a imigračním právem a také judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, který jeden každý žalovaný případ konfrontuje s výkladem mezinárodních smluv, platných v oblasti lidských práv. A ta jedna z hlavních překážek leží tady, ve společných pravidlech návratové politiky, která je spíše politikou, jak nevracet, než nástrojem, jak vracet.

Druhou překážkou je dnes problém tzv. readmisních smluv, tedy smluv o podmínkách navracení vlastních občanů a občanů tzv. třetích států do země, odkud nelegálně přišli. Snaha o komunitarizaci této oblasti vedla fakticky k zastavení, sice velmi obtížných, ale funkčních, bilaterálních dohod na národní úrovni, a to bez efektivní náhrady komunitárními tělesy, jako je zejména Mogheriniové Evropská vnější služba. Nezapomínejme na to, že velká většina světa, od velkých států, jako je Čína nebo Indie, až po ministáty v Africe, odmítá přijímat zpět své občany. Zvláště veselý je pak poukaz, který se objevil při pokusu o návrat několika desítek Pákistánců Řeckem – a dnes všeobecně rozšířená překážka pro přijetí navrátilců z Evropy, že nechtějí zpět své občany proto, že jsou Evropou zradikalizovaní.

A třetí ze zásadních překážek je naše domácí. Jak si myslíte, že bude kdokoli reagovat na úřední dopis se sdělením, že bude tehdy a tehdy deportován a on má desítky možností, jak se té deportaci vyhnout, až po zmizení ze známé adresy? Pokud rozhodnutí o nuceném návratu není doprovázeno detencí, pak jsou všechny snahy o zefektivnění návratů naprosto marné a je to jen PR akce pro veřejnost, nikoli systematické řešení problému. Konstatování pana ministra de Maizièra o tom, že budou zřizovat taková detenční zařízení u letišť je jen důkazem toho, jak daleko pokročil ve svých snahách o nápravu svých špatných rozhodnutí, a nejen z minulých let. Společná spolková centra tak patrně budou jen centry na shromažďování údajů ze spolkových zemí, a nikoli tím, čím se prezentují, že budou.

Jak se dá v tomto ohledu hodnotit situace v naší zemi?

Detence před nuceným návratem si Česká republika – a v souladu s komunitárním právem – zavedla na konci devadesátých let a její efektivitu nemaří vlastní opatření, ale především to, že její maximální délka je limitována. A protože v jednom každém případě je potřeba prostřednictvím cizí ambasády potvrdit identitu vraceného, stačí jen přečkat stanovenou dobu bez potvrzení cizího státu a celá operace, včetně omezení osobní svobody, je zmařená. A protože se jedná o hluboký zásah do základních práv, je to v každém, každičkém případě střet zájmu státu s ochránci lidských práv, především neziskovkami, ale v našem případě hlavně s veřejným ochráncem práv. Tak až budete zase číst nějaké statistiky, nedej Bože, nějaká jásavá prohlášení lidí typu pana Junckera či Merkelové o tom, jak zvýšíme efektivitu návratů, odpočtěte si 80 procent marně, dopředu a s jistotou zbytečně vynaložené energie, protože tihle lidé, přestože by měli být vráceni, nikdy nikam vráceni nebudou. Už dnes šéf jedné z evropských agentur veřejně prohlašuje, že téměř polovina z těch, kteří by měli být odsunutí do svých domovských států, nikdy odsunuta nebude, pokud se k tomu nerozhodnou dobrovolně. A to je nerealisticky optimistické.

A tak bohužel zase platí, že my sami jsme strůjci našich nezdarů; a změnit tento stav je v návratové politice asi tak velký úkol jako vysušit Rudé moře. Závěr je jediný, naprostá většina příchozích nikam navrácena nebude, je to zjevná, záměrná, předvolební lež. Navíc většina imigrantů už nejsou při příchodu do Evropy žádní uprchlíci, netouží si zachránit život v první bezpečné zemi, ale touží po lepším životě v nejbohatších částech světa, tedy například v nejbohatší části Evropy, nikoli v Rumunsku, na Slovensku či Česku, ale zejména Německu, Anglii a tak dále a za tento svůj sen či podnikatelský záměr zaplatili obrovské peníze. A protože v naprosté většině tedy vstupují do Evropy nelegálně, v rozporu se zákonem – protože nejsou uprchlíci – a přesto jsou oslavováni a ubezpečováni o té skvělé budoucnosti, byť všichni ti ubezpečovatelé vědí, že lžou, že žádná nepřijde, tak je také žádné vyjádření německého ministra vnitra, které se navíc mění jako počasí, odradit nemůže. Jediné, co je může odradit, je jistota, že Evropa není spolek divokých kmenů bez hranic, bez jakýchkoli čitelných a vymahatelných pravidel, že se do ní zkrátka osvědčenou ilegální cestou už napříště nedostanou. Jen tak bude možné nadále pomáhat těm skutečně potřebným.

Opakovaně se v souvislosti s migranty tvrdilo, že až 80 procent z nich jsou mladí muži. Ale vybavuji si, když v České televizi začátkem roku obhajoval senátor a exministr vnitra František Bublan vznik Centra proti terorismu a hybridním hrozbám Ministerstva vnitra, tak právě tento údaj označil za příklad dezinformace, protože jich prý bylo ve skutečnosti kolem 50 procent. Dá se ale věřit jakékoli statistice, když v Německu se přišlo na to, že si migranti vybírali dávky v různých obcích pod jinou identitou a procházelo jim to?

Sám pan Bublan coby ochránce potřebných či zastánce práva je taková trošku dezinformace. Stačí vzpomenout, na které straně vždy stál, i když ono se to asi úplně nepodaří. Stál vždy spíše na straně těch, kteří sledovali nějaký svůj vlastní zištný cíl. Ale to by snad byla otázka na něho, kde vzal tahle metadata, který z nevládních aktivistů mu je vypočítal. Znovu platí: všichni to vědí, jen k němu se opět doneslo, zřejmě, něco jiného. A pokud se ptáte na statistiky, pak se vraťte k Churchillovi, k tomu, co řekl o statistikách. A jaký je rozdíl, jestli to ve skutečnosti bylo 57 nebo 76 procent? U vědomí, že miliony lidí jsou zcela mimo jakoukoli statistiku, jakoukoli pozornost úřadů. Tak jako co figurují, ženy, muži, děti? Chtěl-li pan senátor v debatě o antidezinformačním centru ukázat moudrý, transparentní příklad dezinformace, kterou, předpokládám, podle něj by mělo Ministerstvo vnitra takto označit, tak nabízím další, pro změnu podstatné, smrtelně nebezpečné a Evropu zničující dezinformace v souvislosti s uprchlickou krizí. Zní jinak – zvládneme to, nic nehrozí, nenecháme si vzít evropský styl života, právo platí pro všechny, jedná se v naprosté většině o uprchlíky, ekonomické migranty vrátíme, kvóty něco vyřeší, v Kolíně se nic nestalo… A víte, kdy tyto zcela prokazatelné a stále opakované a opravdu nebezpečné bludy to slavné antidezinformační centrum jako dezinformace označí? Až se změní, například v Evropě, záměrně neříkám u nás, politická garnitura. To ovšem také ukazuje, k čemu takové politicky řízené antidezinformační centrum je. Ale to je opravdu na jinou debatu.